Byl jednou jeden dům, kde se všichni měli dobře. Žili šťastně, v lásce a bohatství. Jednoho dne však měl pán i jeho rodina v tomto domě ještě víc důvodů k radosti: Právě se mu narodil syn.
Jedné hluboké noci, když celá rodina ulehla k spánku, někdo v domě přece jen nespal. Nad kolébkou novorozence se skláněla postava s křídly. To strážný anděl se přišel podívat, co víly vetkly jeho malému chráněnci do osudu.
Lůžko dítěte ozařovaly perly zářící jako drobné hvězdy. Každá z nich symbolizovala jeden jedinečný dar života.
„Nic neschází, všechny dobré víly přinesly do vínku lásku, zdraví i štěstí“, pravil anděl.
Když tu… Tajuplný hlas poblíž dětské kolébky odvětil: „Ne, ne, to není vše… Ještě jedna perla schází.“
To dobrý anděl narozeného chlapce bedlivě dohlížel na to, že mozaika osudu je na samém počátku života vyplněna kompletně a žádná část v ní nechybí.
„To není možné. Tady nesmí nic scházet. Vyhledejme mocnou vílu a najděme zbylou perlu,“ zvolal strážný anděl.
Na to dobrý anděl odvětil: „Ona víla nemá domov. Navštěvuje prostá vesnická stavení i bohaté paláce. Chceš-li ovšem, zavedu tě za ní. K tomuto dítěti musí přijít. Může to ovšem být až za dlouhý čas. Nemusíme čekat, pojďme.“
Obě postavy ruku v ruce odpluly do temnoty této zvláštní noci. Zastavily se až před krásným domem s velkými okny.
Jeho místnosti byly prázdné a těžkými kamennými zdmi prostupovalo zvláštní ticho. Řada oken bylo otevřená, takže dovnitř mohl podle libosti vnikat drsný vítr a dlouhé bílé závěsy se v proudu vzduchu vlnily sem a tam.
Uprostřed jedné z místností stála otevřená rakev, v níž leželo tělo ženy, ještě v rozkvětu mládí a velmi krásné. Byly nad ní rozsypány čerstvé růže. Kolem rakve stáli manžel a děti, celý houf, nejmladší dosud v otcově náručí. Přišly se naposledy rozloučit s matkou.
„Kam mě vedeš?“ zeptal se strážný anděl, „tady přece nebydlí žádná víla, jejíž dar by bylo možné počítat mezi nejlepší dary života“.
Na to se dobrý anděl jen pousmál. Strážný anděl si teprve teď povšiml křesla a v něm ženy sedící v dlouhých rozevlátých šatech. Tiše plakala. Jedna slza jí skanula do klína a proměnila se v perlu.
„Tato víla se jmenuje Smutek,“ pravil anděl a podzvihl perlu, „poslední perla, která chybí. Právě ta, která svým leskem dokáže umocnit zář všech ostatních.“
